|
Výkon rozhodnutí (exekuce) je vynucení povinnosti, kterou dlužník (povinný) dobrovolně a včas nesplnil, přestože mu byla uložena vykonatelným rozhodnutím, případně jiným exekučním titulem.
Ponecháme-li stranou správní (daňovou) exekuci, rozlišujeme zejména soudní výkon rozhodnutí a exekuci.
Exekucí rozumíme situaci, kdy soud nařídí exekuci a jejím provedením pověří soudního exekutora - soukromá osoba, kterou touto činností pověřil stát.
|
Předpokladem nařízení exekuce je existence dřívějšího rozhodnutí, kterým Vám byla uložena určitá povinnost. Takovým exekučním titulem nemusí být jen rozhodnutí soudu, může jít také o rozhodčí nález, rozhodnutí správního orgánu3 či třeba notářský nebo exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti.
Je třeba uvědomit si, že některá z těchto rozhodnutí mohou být vykonatelná, přestože jste se o nich ve skutečnosti nikdy nedozvěděli. Důvodem jsou speciální pravidla doručování, která se mohou uplatnit pro případ, že si nevyzvedáváte zásilky na adrese svého trvalého pobytu, případně se na této adrese vůbec nezdržujete.
Pokud však při doručování skutečně došlo k chybě a exekuční titul Vám nebyl řádně doručen, případně dosáhnete určení neúčinnosti (neplatnosti) doručení, neexistuje vykonatelné rozhodnutí. V takovém případě se můžete nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) bránit, a to odvoláním proti rozhodnutí soudu nařizujícímu exekuci (výkon rozhodnutí).
Lhůta, ve které může být povinnost uložená exekučním titulem vymáhána, se liší podle povahy takové povinnosti. Takzvané soukromoprávní pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu se promlčují až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Postačí, když v této lhůtě věřitel podá návrh na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí).
|
Otázky a odpovědi týkající se řešení problémů s exekucí naleznete na portálu veřejného ochránce práv.
|
Věci nepodléhající exekuci
Věci ve vlastnictví povinného, které nepodléhají exekuci, jsou obecně vymezeny v prvním odstavci ust. § 322 OSŘ. Z exekuce jsou vyloučeny:
* věci, které dlužník nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů,
* věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.
Toto obecné vymezení blíže upřesňuje druhý odstavec téhož zákonného ustanovení, kde jsou uvedeny příklady věcí, které jsou takto vyloučeny z exekuce:
* běžné oděvní součásti a obvyklé vybavení domácnosti,
* snubní prsten a jiné předměty podobné povahy,
* zdravotnické potřeby a jiné věci, které dlužník potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě,
* hotové peníze do částky 1 000 Kč.
Je-li dlužník podnikatelem (viz definice podnikatele v ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku), pak jsou podle ust. § 322 odst. 3 OSŘ z exekuce vyloučeny rovněž i věci, které dlužník nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti (o těch si více přečtete za týden). Má-li však být uspokojena pohledávka věřitele, v jehož prospěch vázne na těchto věcech zástavní právo, pak tyto věci exekučnímu postihu neuniknou.
Pokud by si někdo na základě výše uvedeného výčtu myslel, že kupř. barevný televizor nepodléhá exekuci, protože patří mezi "obvyklé vybavení domácnosti", byl by na hrubém omylu. Soudní praxe totiž má tendenci vykládat pojem "obvyklé vybavení domácnosti" velice přísně. Stejně striktně soudy posuzují i otázku, jaké věci dlužník nezbytně nutně potřebuje ke svému podnikání.
Podívejme se tedy, jak soudní praxe, zejm. Nejvyšší soud ČR, posuzuje, jaké dlužníkovy věci jsou exekučně nepostižitelné, přičemž dnes pozornost zaměříme na věci tvořící "obvyklé vybavení domácnosti" a příště na věci sloužící povinnému k podnikání.
Dlužníkovi věci, které obvykle tvoří vybavení domácnosti
Především je třeba zdůraznit, že skutečnost, že určité věci tvoří - se zřetelem k aktuálním sociálním standardům - typické vybavení domácnosti (kupř. barevný televizor, přehrávací aparatura, sedací souprava apod.), ještě sama o sobě neznamená, že jsou tyto věci ve smyslu ustanovení § 322 OSŘ vyloučené z exekuce.
Exekuci totiž nepodléhají pouze takové věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, které jsou pro dlužníka či členy jeho rodiny nezbytně potřebné. I když jsou tedy dotyčné věci součástí tzv. obvyklého vybavení domácnosti, nejsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny, jestliže jsou současně věcmi (posuzováno především z objektivního hlediska) k uspokojování dlužníkových potřeb zbytnými.
Otázkou, zda lze věci, které tvoří obvyklé vybavení domácnosti a dlužník je běžně užívá, přesto posoudit jako věci, které dlužník nezbytně nepotřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny, se Nejvyšší soud ČR zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2133/2001. V dané věci soudy nižších instancí shodně zamítly návrh dlužnice na zastavení výkonu rozhodnutí postihující věci, které podle dlužnice nepodléhaly výkonu rozhodnutí, a sice sedací soupravu (pohovku a dvě křesla), barevný televizor Grundig, dřevěné nástěnné hodiny, prádelník, skříň a dva noční stolky. Oba soudy totiž tyto věci nepovažovaly za věci, které povinná či členové její rodiny nezbytně potřebují k uspokojování základních potřeb. Nejvyšší soud ČR dovolání dlužnice zamítl jako neopodstatněné, přičemž vyslovil tento právní názor:
"Základním hlediskem pro určení toho, zda věci zahrnuté do soupisu mohou být prodány v dražbě, je jejich nezbytnost při uspokojování hmotných potřeb povinné a její rodiny; ve vztahu ke konkrétním poměrům povinné platí, že výkonem rozhodnutí nelze postihnout jen takový majetek, který slouží k uspokojování základních životních potřeb povinné a její rodiny. (...)
Okolnost, že povinná (spolu s členy své rodiny) věci postižené výkonem rozhodnutí každodenně užívá k účelu, pro který jsou určeny, popřípadě k jiným účelům, není sama o sobě rozhodná a nevylučuje potřebnost při uspokojování hmotných potřeb ve smyslu § 322 odst. 1 o.s.ř. kvalifikovat jako nikoliv nezbytnou. Kritérium nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ (...) v úvaze, zda lze po povinné požadovat, aby při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny se bez uvedených věcí obešla."
Tentýž právní názor vyslovil Nejvyšší soud také ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003.
Obvyklé vybavení domácnosti tedy znamená nezbytné vybavení domácnosti
Okolnost, že tyto věci byly dosud povinným užívány "běžně" a "přirozeně" v sledovaných souvislostech, významná není. Měřítko nezbytnosti se totiž neodvíjí pouze od četnosti a způsobu užívání věcí, nýbrž má základ v úvaze, zda lze na povinném požadovat, aby se při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny bez uvedených věcí obešel, případně je uspokojoval na kvalitativně nižší úrovni, s nižšími náklady, dávaje přednost plnění svých zákonných povinností.
Z ustáleného rozhodování Nejvyššího soudu ČR tedy vyplývá jednoznačný závěr: z věcí tvořící "obvyklé vybavení domácnosti" nelze postihnout jen takové věci, které jsou nezbytné k uspokojování těch životních potřeb dlužníka či jeho rodiny, které lze hodnotit jako základní. Soudní výklad tedy směřuje k tomu, že z exekuce jsou v tomto směru vyloučeny jen věci, na něž lze hledět jako na věci tvořící nezbytné vybavení domácnosti.
|
|
|
