Zaměstnavatel je povinen přidělovat svým zaměstnancům práci. Nemá-li pro ně práci, jedná se o tzv. překážku v práci na straně zaměstnavatele. Podle § 208 zákoníku práce platí, že nemohl-li zaměstnanec vykonávat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Takové řešení je ale v době hospodářské krize pro mnohé zaměstnavatele finančně příliš náročné. Zaměstnavatelé však mohou využít ustanovení § 209 zákoníku práce o částečné nezaměstnanosti. Zmíněné ustanovení říká, že o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele jde také tehdy, jestliže zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (tzv. částečná nezaměstnanost). Zaměstnavatel v takovém případě může s odbory uzavřít dohodu o výši poskytované náhrady mzdy, přičemž náhrada mzdy činí nejméně 60 % průměrného výdělku zaměstnance.

Vzhledem k tomu, že u mnoha zaměstnavatelů odbory nepůsobí, umožňuje zákoník práce snížit náhradu mzdy zaměstnancům při této překážce v práci také na základě rozhodnutí úřadu práce. Zaměstnavatel tedy může podat návrh na příslušný úřad práce, který rozhodne o tom, zda jsou dány důvody pro poskytování náhrady mzdy v nižší částce. Jestliže úřad práce existenci důvodů pro částečnou nezaměstnanost uzná, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku po dobu, kterou úřad práce v rozhodnutí určí, nejdéle však 1 rok. Místní příslušnost úřadu práce se řídí místem, kde je zaměstnání vykonáváno. Úřad práce po podání žádosti zaměstnavatelem tohoto informuje, jaké podklady má předložit (např. doklady prokazující omezení odbytu služeb, počet a strukturu zaměstnanců). Úřady práce, které v současné době zpracovávají řadu požadavků ze strany zaměstnavatelů, vyřizují tyto většinou kladně. Mají totiž samozřejmě zájem na tom, aby se nezaměstnanost v jejich regionu dále nezvyšovala.